When the Rains Came

2024
objekt
kancelářské stoly, monitory, klávesnice, počítačová myš s podložkou, lampy, Cisco IP telefony, kalkulačky, laptop, mini PC, autorské pozadí obrazovky, post-it, kovový stojan
340 × 100 × 160 cm

Instalace Davida Možného uvádějí v pohyb nezměrnou skutečnost v její kondenzované podobě, s věrností jejímu působení na naše animální smysly.

Kancelářské prostory, vymezující přesné decimetry pracovního prostoru zvaného open space, technicky dokonalá a členěná sada sedaček z letištní haly, sloupky definující labyrintický pohyb v otevřeném prostoru – to vše se propadá do podlahy. Podlaha, stěna a okno jsou hranice – borders, které omezují, ale zároveň chrání před chaosem a určují směr našeho pohybu a jednání. Dokud nepřijde zlom, chyba v systému, záblesk paměti, absence serotoninu, tušení zločinu na hladké a bezproblémové trajektorii života. Naruší ochranu i omezení zároveň. Lockdown, blackout, vlna veder. Infinitiv a trpný rod nás zbavují individuality a tím i odpovědnosti – dávají možnost nebýt, ale přežít. Pasivní participium. Apokalypsa u Davida Možného má vždy veřejný charakter. A východisko.
— David Korecký

„A potom, když už zhruba víme, kdo je kdo, nastanou deště… a všechno, co až dosud platilo, se změní, otočí, a nic a nikdo už nebude jako dřív.“
— Když nastaly deště, Louis Bromfield

object
office desks, monitors, keyboards, mouse with pad, desk lamps, Cisco IP phones, calculators, laptop, mini PC, custom screensaver, post-it notes, metal stand
340 × 100 × 160 cm

David Možný’s installations set in motion the immensity of reality in its condensed form, with fidelity to how it affects our animal senses.

Office environments that define precise decimeters of workspace called open space, the technically perfect and segmented airport seating set, and the barriers guiding labyrinthine movement in open space – all begin to sink into the floor. The floor, wall, and window are borders – boundaries that restrict but also shield from chaos, outlining the direction of our movement and actions. Until there is a rupture, a glitch in the matrix, a flash of memory, a drop in serotonin, a suspicion of crime along life’s smooth trajectory. These moments disrupt both the protection and the limitation. Lockdown, blackout, heat wave. The infinitive and passive voice depersonalize, and thus show mercy – allowing us not to be, yet to survive. The passive participle. In Možný’s work, apocalypse always has a public face. And an exit.
— David Korecký

“And then, when we roughly know who is who, the rains will come... and everything that has been true until now will change, turn around, and nothing and no one will be the same again.”
— When the Rains Came, Louis Bromfield