Pressure Drop, Etcetera Gallery, Prague, CZ, 2025

17. 6. — 11. 7. 2025
Etcetera Art, Smetanovo nábřeží 8, Praha

Kurátor: Pavel Švec

NÁHLÝ POKLES TLAKU
Existuje jen jediná „skutečná“ realita, objektivní, netečná k našim pocitům a přáním, relativně stálá a nezávislá na našem vnímání i subjektivních závěrech, přinejmenším většina z nás má tendenci o ní takto uvažovat. Přestože to zní jasně a intuitivně správně, realita, jak ji obvykle definujeme, může být významně pozměněna, např. už jen samotným naším pozorováním. Významný vliv na to, jakým způsobem ji vnímáme a interpretujeme, má také povaha našeho jazyka, díky jehož limitům zůstáváme v jistém smyslu vždy tak trochu uvězněni v nějaké literární konstrukci. Jakým způsobem se tedy vůbec věci stávají tím, za co je považujeme?

Řekněme, že k tomu, aby něco existovalo, je zapotřebí, aby toho bylo víc než nulové množství. Věci, které splňují toto kritérium, pak zkoušíme pojmenovat a pokud se název uchytí, doplníme je ve slovníku termínem „podstatné jméno“ a stručným výčtem jejich vlastností. Jsou však tato podstatná jména skutečným inventářem reality, nebo jen souborem koncepcí, které jsme světu vnutili a které jsou závislé na naší interpretaci? Okolnost, že jsou naše termíny zároveň plastické a že jejich význam často a do velké míry závisí na kontextu, napovídá, že jsou spíše pragmatické povahy, než že by objektivně popisovaly realitu kolem nás. Říkají nám, co můžeme od reality očekávat: Zábradlí je základním prvkem naší ochrany před pádem do hloubky nebo před vstupem do nebezpečného či zakázaného prostoru. Zřizuje se jako trvalá součást budov, mostů, komunikací a veřejně přístupných míst nebo jako dočasná ochrana zejména při stavebních pracích.

A opravdu: struktura, kterou máme nyní před sebou, zábradlí velmi nápadně připomíná. Zde je však oproštěno od své původní a předpokládané funkce i některých obvyklých vlastností. Jeho členění je nelogicky zhuštěné a jeho pozice ignoruje půdorys místnosti, tedy kontext, ve kterém je umístěno. Jako by sem proniklo z nějaké alternativní reality, v níž má všechno jiný sklon i orientaci. Zneklidňující až tísnivou atmosféru podtrhuje ještě blikající světlo zářivek, umístěných v instalaci na základě stejné iracionální logiky, která nás nenechává na pochybách, že s realitou, které jsme zde svědky, není něco v pořádku. Podobně jako „glitch“ v počítačové hře, který nám připomene, že všechno, co prožíváme, je pouhou a nedokonalou simulací, nám však může i tato modifikovaná verze reality pomoci nahlédnout za její běžný povrch. Jiným příkladem ze světa mainstreamové kultury může být film Matrix, inspirováný románem Williama Gibsona Neuromancer a jeho konceptem kyberprostoru: Matrix je počítačový systém simulující realitu konce dvacátého století, o jehož existenci se hlavní hrdina dozvídá právě díky drobným chybám a nedostatkům, jako jsou nelogický výskyt anebo absence důležitých detailů či nevysvětlitelné opakování již zobrazeného. 

Otázka, jestli žijeme v realitě, nebo zda je okolní svět jen iluzí, přirozeně trápí lidstvo už celé věky. Pro většinu zdánlivě neskutečných jevů přitom existuje jednodušší vysvětlení, než že jsme uvězněni v počítačové simulaci. Zde je to např. okolnost, že se nacházíme ve výstavním prostoru, díváme se na umělecké dílo a „chyba v Matrixu“ byla vytvořena záměrně, za vynaložení určitého množství času a energie s cílem podrobit naše chápání reality zatěžkávací zkoušce. Prostor před námi totiž nabízí hned dvě její alternativní verze a odpověď na naši otázku o povaze „skutečného“ se velmi pravděpodobně vznáší někde v mezerách mezi nimi. Zábradlí není a nikdy nebylo objektem fyzické povahy, existovalo jen jako koncept či jako abstraktní sada vlastností. Zde jej vidíme v situaci, kdy přestává být tím, za co jej považujeme, a stává se něčím, pro co nemáme tak přiléhavý výraz, snad např. strukturou? Zmatení, které pociťujeme, pochází z naší mysli a našeho jazyka, samotná realita před námi nic nejasného neobsahuje a slova jako „zábradlí“ se k ní téměř nijak nevztahují. 

Abychom lépe porozuměli záměrům i kontextu, ve kterém bylo dílo vytvořeno, je zapotřebí si povědět něco o jeho autorovi. David Možný je současný český vizuální umělec, pracuje s digitálně generovanými obrazy, vytváří videa, animace, objekty a v poslední době zejména komplexní site-specific instalace. Pro své realizace využívá kromě počítače a programů pro 3D vizualizaci, širokou škálu materiálů a nalezených předmětů, jejichž výběr zpravidla odkazuje na postupné vytlačování zpracovatelského průmyslu digitálními technologiemi a posun od výroby směrem k odvětví služeb, jinými slovy digitální transformaci společnosti, její utopické vize i důsledky. Účinek jeho realizací pak bývá umocněn precizním zpracováním, v němž se prostřednictvím zdánlivě minimálních zásahů a modifikací nepravděpodobné stává skutečným. Návštěvník tak může být vystaven zážitku až téměř fyzické povahy. Možný jej vybízí, aby se na krátkou chvíli stal obyvatelem fiktivního světa, který specificky zneklidňujícím způsobem odráží křehkou a chatrnou povahu toho „skutečného“. Jak pravdivé jsou výjevy, které v něm sledujeme, a příběhy, které si o něm vyprávíme? Nabrali jsme do rukou trochu písku z nekonečné krajiny vědomí, která nás obklopuje, a té hrstce říkáme svět. Stačí náhlý pokles tlaku a ta trocha písku se nám z dlaní opět vytrácí.

Pavel Švec