Heat Wave, Galerie města Blanska, Blansko, CZ, 2018

Foto: Michaela Dvořáková

8. 12. 2018 - 27. 1. 2019
Galerie města Blanska, Dvorská 2, Blansko, CZ

Kurátor/Curator: Jan Zálešák

Vystaveno/Exhibited work:
Heat Wave
Heat Wave_video

Na výstavě Heat Wave navržené specificky pro Galerii města Blanska využívá David Možný již osvědčený postup, který se během posledních let stal identifikačním rysem jeho tvorby. Do galerijního prostoru, předznamenávajícího vstupní podmínky svou architektonickou dispozicí (velikostí, členěním, výškou stropů, osvětlením apod.), autor vkládá druhý, přísně konstruovaný prostor instalace. Pro Možného práci jsou důležité přesné nákresy, vizualizace a modely a při jejich převádění do skutečnosti musí nejednou čelit očekávaným i nečekaným výzvám. Pro výstavu Heat Wave, jejímž ústředním prvkem je scéna s obytným přívěsem, to platí beze zbytku. V doprovodném textu k výstavě se pokusím od krátké obecné úvahy nad povahou práce s „nalezenými předměty“ přejít k poměrně osobní interpretaci ukazující jednu z možných cest, jak lze v případě galerijní instalace dospívat od věcí k (jejich) významům.

Co umělec dělá, když pracuje s předměty vyrobenými s jasným účelem – a to zjevně jiným, než aby byly vystaveny v galerii? Především vytváří nové významy tam, kde dříve nebyly. Úkony, s jejichž pomocí tento proces „překódování“ provádí, jsou na první pohled velmi jednoduché. Stačí například nějakou věc vzít a vsadit ji do (galerijního) prostoru, kde již není možné vztáhnout ji jednoduše k jejímu původnímu účelu. Nebo věc lehce upravit, možná ji spojit do většího celku s dalšími věcmi, které by se v podobném sousedství „samy o sobě“ nikdy neocitly. V praxi podobná gesta mohou být poněkud komplikovanější. Setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole, i kdyby nebylo jen myšlenkovou operací uvádějící do pohybu spodní proudy imaginace, je stále (pokud máte po ruce operační stůl) relativně snadno proveditelné. Setkání karavanu a kandelábru v městské galerii nacházející se na prvním podlaží bez prostorného nákladního výtahu již zjevně není pouze výsledkem myšlenkového úsilí, ale také nezanedbatelného množství práce, bez níž by idea nemohla být zhmotněna. Tato materializace ideje je přitom v našem případě zásadní.

Bretonovskou asociaci jsem nezvolil náhodou. Pomůže nám pochopit, v čem se práce Davida Možného liší od surrealistické hry s nalezenými objekty. Setkání karavanu a pouliční lampy není divné samo o sobě, co na něm tedy tak zneklidňuje? Kromě místa, kde k němu dochází, je to samozřejmě fakt, že se obě dominanty instalace podivně sesouvají, respektive se zdají být postaveny na rovině neidentické s banálně horizontální rovinou podlahy galerie, po které se kolem nich prochází divák. Do hry tak vstupuje nejen racionální vědomí o tom, „jak se věci mají“ (kandelábry a obytné přívěsy patří na ulici, na silnici, do autokempu…), ale také tělesný, před-racionální prožitek.

To, že se přesunem do galerie aktivuje významový potenciál „obyčejných věcí“, je dnes již základní znalostí nutnou pro chápání tvůrčích postupů v moderním a současném umění. V souvislosti s Heat Wave je ale třeba dodat, že vychýlením tělesné zkušenosti od normálu je aktivován rovněž divák. Není to již galerijním prostorem lehce plující, kontemplující jednotka oko-mysl, ale fyzické tělo došlapující na podlahu, která je najednou nějak divně nakřivo, i když je rovně. Důsledné zhmotnění tvůrčí ideje má v tomto případě za následek, že každý, kdo vejde do galerie, je ihned zároveň vtáhnut do sémantického prostoru instalace. Z diváka se stává spoluúčastníkem či spolupachatelem, anebo ještě lépe asistentem detektiva, který se z dostupných stop snaží sestavit obraz zločinu.

A není to ledasjaký zločin. První indicií k jeho pochopení je již samotný název výstavy, který sice zní jako název písničky z alba post-rockové kapely, ale ve skutečnosti je to celkem jasně definovaná meteorologická metafora. Vlna vedra je z hlediska těch, kdo sledují, popisují a predikují počasí, výjimečný stav – zřetězení mimořádně horkých a často také vlhkých dní, způsobující celou pestrou škálu problémů. Vlny veder přichází v našich končinách v letních měsících a v posledních letech začaly svou délkou, intenzitou a častostí výskytu, kterou již i jinak zdrženliví skeptici začínají přisuzovat globálnímu oteplování, přispívat k redefinici Vančurova „nešťastného způsobu léta“.

Léto je nešťastné, když není možné si jej užít. Léto je totiž časem dovolených, tedy rovněž svého druhu výjimečný stav, kdy je většině pracujícího lidu umožněno na čas opustit soukolí světa práce a dle svých možností a vkusu se zrekreovat. Dovolená je zvláštním bezčasím, iluzí, že by se věci možná daly dělat nějak jinak. Vzdálit se pro tuto zvláštní příležitost od domova, opustit aspoň na čas kulisy připomínající bezvýchodnost takzvaného normálního života, je ověřeným způsobem, jak kvalitu prožitku dovolené znatelně zvýšit a zintenzivnit. Žijeme ale ve světě, kde už nic nedává smysl, nebo alespoň ne tak, jak jsme byli zvyklí. Dovolené se pro většinu pracujících mění v traumatické období, v němž si uvědomují, že pracovní čas je dnes prakticky veškerý čas. Právě zde je možné nahlédnout záblesk kruté pravdy – že běh dní již není podřízen biologickým nárokům těl, ale neustále se zvyšující strojové rychlosti; že výjimečný stav se stal stavem základním.

Stejné mechanismy kapitalistické abstrakce, jež vytěsňují spánek a volný čas na horizont naší životní zkušenosti, přispívají zásadní měrou ke zrychlujícímu tempu globálního oteplování. Vlny veder přichází jedna za druhou a v jejich žáru se cesty těch, kteří vyráží na dovolenou, stále častěji setkávají s cestami válečných uprchlíků a migrantů (se všemi možnými přívlastky) – těch, kteří již nemohou nebo nechtějí žít déle tam, kde žili dosud. David Možný v instalaci a videu tvořícím celek výstavy Heat Wave ani jednu ani druhou skupinu dnešní „nomádů“ nezobrazuje. Vyhýbá se vyprávění příběhu. Své úsilí omezuje na konstrukci scény, která se nicméně od té filmové nebo divadelní liší tím, že do ní můžeme vstoupit a s vychýlením tělesné zkušenosti si možná uvědomit, že z rovnováhy je dnes vychýlený celý svět.

- Jan Zálešák